kolektiv squatu Milada

Vlastní iniciativa není trestný čin

Akcí 12. září jsem chtěl upozornit na situaci, která panuje okolo prázdných, neobydlených a nijak nevyužívaných domů. Situace je často taková, že majitel nechá objekt léta chátrat a nejeví o něj prakticky žádný zájem. Cílem takového jednání je podle mne demolice domu (v mnoha případech kulturní památky) a tím pádem získání lukrativního pozemku pro novou zástavbu. Druhou motivací majitele je podle mne spekulace s cenou na trhu s nemovitostmi.

Zároveň jsem chtěl poukázat na to, že ve společnosti žijí lidé, kterým tento stav není lhostejný a kteří se domnívají, že si tyto domy zasluhují lepší zacházení a využití, než které jim nabízí právě zmínění vlastníci. Takovým využitím může být právě založení squattu, který není i přesto, že je tak často chápán, jen o bydlení zadarmo. Velmi často se jedná o fungující sociálně-kulturní centrum, které může zahrnovat pořádání výstav, přednášek, diskuzí, koncertů, workshopů a jiných svépomocných aktivit. Je zde často zřízena čítárna, knihovna a probíhají zde různé ekologické projekty. Uskutečňují se zde různé aktivity dobročinného charakteru, jako je vaření pro bezdomovce a další sociálně vyloučené lidi anebo benefiční koncerty (například na zaniklém squattu Milada bylo uskutečněno několik koncertů přičemž výtěžek z nich putoval na pomoc zdravotně handicapovaným osobám). Může zde být prostor pro amatérské divadlo, filmové projekce, přednášky, výstavy, dětské besídky, klubovnu, tělocvičnu, umělecký ateliér, zkušebnu kapely apod. a dále prostor pro sociální práci. Často je místem poskytování bezplatných či levných služeb (tzv. freeshops, internetová kavárna, čajovna, infocentrum). Činnost squaterů zahrnuje v naprosté většině případů údržbu budovy, nutné opravy i další stavební práce, to vše na vlastní náklady. Lidé, kteří se podílejí na fungování takových center to dělají dobrovolně, ve většině případů nežádají o žádné granty či pomoc státu. Jediné co nemají a potřebují je prázdný a nevyužívaný dům. Proto nepovažuji squatting za společensky nebezpečný, ale právě naopak společensky prospěšný. Je tomu tak z několika důvodů:

- nabízí a poukazuje na alternativní způsoby života, čímž přispívá k pluralitní společnosti
- podporuje dobrovolnost, svépomoc a solidaritu, které by podle mne měli být součástí každé společnosti.
- Přispívá k řešení problému bezdomovectví a nedostatku bytů.
- Dává možnost sebevyjádření komukoliv například mladým umělcům a umělkyním, kteří a které nemají kde jinde své práce prezentovat.
- Snaží se řešit a poukazuje na sociální a ekologické problémy dnešní společnosti
- Vychází z vlastní iniciativy lidí, kterým nejsou problémy dnešní společnosti lhostejné

Kromě otázky společenské nebezpečnosti souvisí squatting také s otázkou vlastnictví. To může být chápáno různě a různé společnosti jej také různě chápou. V některých zemích je vlastnictví chápáno alespoň z části jako sociální funkce. Podle koncepce vlastnictví jako sociální funkce vlastník, jenž náležitě nedbá o svůj majetek a nechává jej chátrat, porušuje právo. Zjednodušeně řečeno by vlastnictví mělo sloužit celé společnosti. Vzhledem k tomu, že hmotné statky jsou v podstatě produktem celých předešlých generací je podle mne takovéto chápání vlastnictví logičtější a spravedlivější.
Nabízí se tedy otázka, co je společensky prospěšnější. Zda prázdný, chátrající dům nebo dům otevřený komukoliv a komukoli poskytující prostor pro sebevyjádření.
Na úplný závěr bych chtěl říct, že z důvodů, které jsem právě uvedl, považuji squatting ve většině případů za legitimní a jako takový by neměl být kriminalizován a už vůbec ne „pouhá“ demonstrace myšlenek squattingu, ke které došlo právě v tomto případě.

PN