kolektiv squatu Milada

Milada probudila Truhlářskou

Násilné vystěhování a zničení posledního regulérního českého squatu začíná přinášet paradoxní efekty. Poskytnutí tří bytových a jednoho nebytového prostoru v Truhlářské ulici squatterům dokázalo zaktivizovat místní občany a dokonce i politickou scénu. Důkazem je petice, kterou inicioval pražský radní Antonín Kazda. Petice je sice namířená proti nám, ale těší nás fakt, že se místní umějí ozvat, byť je k tomu musí pošťouchnout radní, který peticí zahájil svou volební kampaň. Uvidíme, zda poslanecký adept bude pilně sepisovat další petice. Například kvůli lidem, kteří jsou vyháněni z domova, kde žili i po několik generací a nyní mají ustoupit hotelům, kancelářím či luxusnímu bydlení. V procesu tzv. gentrifikace nalézáme také část odpovědi na otázku, odkud se na ulicích berou tisíce bezdomovců nebo z jakého důvodu vznikají v jiných městech ghetta a sociálně vyloučené lokality. Praha v trendu odsouvání sociálně slabších do problematických lokalit bezpochyby dominuje. Zajímá to pražské radní nebo jen dokáží dělat ramena na svém pražském pískovišti?

Invaze squatterů do Truhlářské se stala vhodným odpichem pro celou plejádu politických snaživců. Vypadá to, že konečně začali dělat něco užitečného, když se berou za údajně ohrožené nájemníky. Škoda jen, že se probudili až nyní. Z původních 19 nájemníků v Truhlářské 11 zbývají již jen čtyři rodiny. Ostatní se již pod tlakem různých majitelů odstěhovali. Nájemníci přitom již od devadesátých let usilovali, aby se dům stal jejich majetkem. Podle jejich slov se tak nestalo právě vinou radnice Prahy 1, která se o Truhlářskou najednou hlasitě zajímá. Nedozvěděli jsme se ovšem, zda stejným způsobem radnice brání i další ohrožené nájemníky na Praze 1. Nedozvěděli jsme se ani, co dělá radnice proti rozšiřování komerčních ploch a úbytku bytů ve středu metropole.

Duch Milady v Truhlářské probudil dokonce i velmože na pražském magistrátu. Radní a poslanec Jiří Janeček nabízí velkorysou pomoc. Janečkovu lidumilství lze však věřit stěží, stačí si vzpomenout na jeho loňský akční plán, kterým se chystal drasticky zasahovat proti bezdomovcům. Policejní odchytové jednotky, totalitní evidence lidí bez domova a represe, byly nosnými tématy jeho pochybného záměru. Ten zatím realizován nebyl, ale možná čeká někde v šuplíku na vhodnější příležitost.
Aktivita radního Janečka je skutečně překvapivá. Stížností nájemníků na dlouhodobé, bezprávné jednání majitelů domu nejsou zřejmě dobrým důvodem k reakci. Zato umístění „problémové“ skupiny obyvatel ano. Zájem radních o blaho a klid obyvatel Prahy 1 by mohl těšit. Zdá se ovšem kuriózní, že podobný zájem nejevil magistrát v mnoha jiných případech, kdy realitní podnikatelé nutili nájemníky (často úspěšně) opouštět byty v jiných lokalitách. Zjevně jsou magistrátním úředníkům lhostejné statistiky, které dokazují zrychlující se vylidňování centra Prahy, stejně jako je jim ve většině případů lhostejné řešení bytové otázky nájemníků donucených k odstěhování nebo osud lidí bez přístřeší, jejichž problémy jsou postupně vytěsňovány z hlavních bodů politiky města. Zájem magistrátu o zajištění náhradního ubytování pro nájemníky z Truhlářské je tak jisté novum, které se ovšem – s ohledem na předchozí politiku radních – nedá považovat za nic jiného, než obsahově prázdnou politickou hru před volbami.

Politické hrátky nás ovšem ve své podstatě nezajímají. Politikům ani systému, který reprezentují, nevěříme. Považujeme ho za překonaný, v mnoha ohledech za nedemokratický. Přesto se nelze nevyjádřit k honu, který rozpoutali především takzvaní pravicový politici i média na ministra, který se pokusil řešit kritickou situaci při ataku Milady smírnou cestou. Z jejich reakcí a z reakcí části veřejnosti je zřetelně vidět, jak se opájejí vlastní mocí a preferují jednoduchá silová řešení. Napadá nás, že Michaela Kocába nenávidí i proto, že jim zkazil na poslední chvíli podívanou. Reality show neskončila tragédií, ačkoliv se na ní krvežíznivý dav nepokrytě těšil.

Likvidace Milady tak opět poodhalila tvář vzteklé společnosti držené establishmentem na obojku. Takovou společnost odmítáme a budeme se proti ní stavět. K aktivnímu odporu vyzýváme i všechny, kteří jsou vyhazování ze svých domovů, odsouváni na periférie měst i zájmu médii i společnosti. Vyzýváme k odporu, protože víme, že jiný svět je možný.

Každý, kdo se chce zapojit do aktivit v Truhlářské nebo i v jiných oblastech, nás může bez obav oslovit, ať již přes e-mailové kontakty nebo na našich veřejných akcích.

Prohlášení ze schůzky s nájemníky v Truhlářské

Dnes (9.7.) ve večerních hodinách proběhla schůzka sousedů a sousedek s lidmi z kolektivu Milada. Po vzájemném představení se a následné diskusi jsme se společně shodli, že naše pozice a role v situaci, do které jsme byli všichni vrženi, jsou odlišné. Ani jedna strana si nepřeje být zatahována do konfliktů, které samy nezapříčinily a jež se jeví bezvýchodně. I přes současnou, pro obě strany nevyhovující situaci, se budeme snažit najít řešení ku prospěchu všech. Věříme, že toto prohlášení nebude sloužit jako katalyzátor k rozdmýchávání dalších konfliktů vnějšími stranami.

Prohlášení kolektivu Milada k prostorům v Truhlářské ulici

Tímto prohlášením se kolektiv Milady snaží vyjádřit svůj pohled na události posledních dnů a také nastínit vizi do budoucna.

Od vyklizení původního domu se naše skupina výrazně rozrostla a nadále zůstává otevřená novým lidem. Funguje na nehierarchické bázi, bez vůdců a ovládaných a na samosprávných principech. Na rozhodování kolektivu se podílí všichni a všechny, kdo se také podílí na jeho chodu. Proces rozhodování probíhá tak, aby bylo dosaženo všeobecného souhlasu. V opozici proti stávajícímu společenskému uspořádání se snažíme fungovat na principech vzájemné pomoci, rovnosti a respektu; své vztahy a tužby neměříme penězi ani prestiží.

Uvědomujeme si, že prostory v Truhlářské ulici se k nám dostaly poněkud zvláštním způsobem. Squaterské aktivity na Miladě ani nikde jinde k něčemu podobnému rozhodně mířeny nebyly. Firma Petra Svinky stojí v čele valící se vlny tzv. gentrifikace - postupného vylidňování centra města a nahrazování obytných budov kancelářemi a obchodními prostory, v obecném smyslu pak přeměnu struktury města od potřeb lidí směrem k potřebám businessu. Tedy procesu, proti kterému stojí squating v přímé opozici.

Je třeba připomenout, že složitá situace, kterou vyvolalo zničení funkčního centra Milada, nám nenabízela příliš široký manévrovací prostor. Ano, mohli jsme nebízené prostory odmítnout. Vlně kritiky bychom se tím stejně nevyhnuli, jen by byla jiného druhu. Ve světle těchto skutečností jsme zvažovali, jak s poskytnutými prostorami naložit. Mezi návrhy, pohybujícími se od úplného odmítnutí a vrácení prostor po jejich plné využití k bydlení, jsme nakonec dlouhou diskusí došli k tomu, že se pokusíme tyto prostory využít subverzivním, podvratným způsobem. Zkusíme vzniklou situaci převrátit a využít jinak, než je očekáváno.

Pro kompletní prostory v Truhlářské (tedy včetně bytů, které nebudou použity k trvalému bydlení) plánujeme využití v duchu našich aktivit: kromě občasných koncertů jde třeba o výstavy, pravidelné vaření pro lidi bez domova (aktivita Food Not Bombs), pořádání veřejných workshopů a dílen, přednášek, provozování infocentra o squatingu a právě o procesu gentrifikace, různé umělecké aktivity atd. V neposlední řadě se hodláme pokusit navázat spolupráci nejen s našimi novými sousedy a sousedkami, ale i dalšími nájemnicemi a nájemníky ohrožovanými vytrvalým tlakem na „dobrovolné“ vystěhování se z prodaných bytových domů, s cílem podpořit je prakticky i teoreticky v jejich odhodlání ve svých bytech zůstat.

Přijetím a využitím prostor v Truhlářské náš boj a naše aktivity nekončí. Vidíme jasnou hranici mezi squatingem a tím, co se v Truhlářské bude dít. Prostory v Truhlářské se k nám dostali jako „vedlejší produkt“ squaterských snah a takovými i zůstanou. Pokusíme se je naplnit pozitivním obsahem, zároveň ale neustáváme ve své snaze získat svobodné, autonomní – a tedy zasquatované – prostory.

Teta Milada

tisková mluvčí kolektivu Milada má své vlastní stránky, viz teta.milada.org

Kolektiv Milada k dočasným prostorům v Truhlářské (6.7. 12:10)

Široce medializovaná zpráva o tom, že squaterům a squaterkám z Milady byl poskytnut náhradní prostor, postrádá několik podstatných faktů:

Tři byty a sklepní prostory, poskytnuté pouze do konce roku, nejsou žádnou náhradou za Miladu. Jsou dočasným řešením tíživé situace bývalých obyvatel a obyvatelek Milady.

Kolektivu Milada se ale za posledních pár dnů výrazně rozrostl. Už jej netvoří těch patnáct lidí, kteří na Miladě bydleli. Dnes je nás několikanásobně více.

Naším cílem nadále zůstává získání nového prostoru. Prostoru svobodného, kde bude moci být provozováno kulturně-sociální centrum podobně, jako tomu bylo na Miladě. Prostoru bez regulací a omezení, vyhlášek a nařízení, reklam a vstupného. Prostoru pro okrajovou kulturu, experimenty, výstavy, přednášky.

O Miladu nás svým zásahem připravil stát. A je to zase stát, po kom požadujeme adekvátní prostory o srovnatelné velikosti a dostupnosti, jako byla Milada. Buď nám budou poskytnuty, nebo si je vezmeme. Na další dny, týdny a měsíce se chystá řada akcí na podporu tohoto požadavku.

Pojďte do toho s námi!

Projev z protestu na Palackého nám. 4.7. 15:30

Ráda bych vás tady všechny přivítala. Všechny vás poznávám, ostatně znám vás už z médií. A co vy, také se poznáváte? Rozeznáváte v sobě necitelné parazity, kteří si nátlakem vymohli přesun do centra města? Vidíte vedle sebe feťáky a nemakačenka? Také si myslíte, že squateři jsou vlastně vyděrači, kteří v době povodní plýtvali vzácným časem ministra? Také si myslíte, že squatting je vlastně něco jako terorismus? Že ne? V tom případě asi patříte k těm, kteří uplynulý týden prožívali trochu jinak než velká část českých médií.
Tento týden pro nás byl především týdnem smutku. Náhradní objekt je fajn, ale Milada pro nás nikdy nebyla pouhým objektem. Představovala pro nás domov, byla jedenáct let místem, kde se odehrávaly naše koncerty, divadelní představení, přednášky a diskuse, naše lásky i naše nenávisti. Ruině, o niž se nezajímal ani její majitel, vrátil kolektiv squaterů život a smysluplné využití. Jenže pak, po jedenácti letech si pro Miladu přišli. Najatí náckové z bezpečnostní agentury rozkopali, rozřezali, pochytali, vyházeli a rozbili to, co jsme jedenáct let vytvářeli. Represe se tentokrát chopila soukromá firma, státní policie jí službičkovala a dělala zeď, aby ji nikdo náhodou nerušil při ničení věcí a ohrožování lidí na životě. Už jsme mnohokrát slyšeli hesla ve stylu pomáhat a chránit, nyní aspoň vidíme, komu stát pomáhá, co chrání a proti komu.
Mysleli jsme často během toho týdne na lidi, kterým vzala domov velká voda. Rádi bychom jim nějak pomohli. I my jsme přišli o domov, sebrali nám ho ale lidé a násilím. Nechtěli jsme přidělávat žádné problémy právě v době povodní. Nebyli jsme to ale my, kdo poslal na Miladu právě v této době komando rasistických násilníků s jediným cílem: vyhodit alternativní kulturu na dlažbu.
Neprosili jsme o žádné úlevy, privilegia či náhradní objekty. Nikdy jsme nežádali o žádné granty na kulturní aktivity, které jsme vyvíjeli. Chtěli jsme jen nechat na pokoji v objektu, o který jeho majitel nejevil zájem, který teď nechal najatou agenturou značně poškodit a který nyní dost možná nechá srovnat se zemí.
Jistě, mnohokrát jsme už slyšeli o tom, že požadavky squaterů jsou nemístné už od prvopočátku, protože se jedná o neoprávněné užívání cizího majetku. Jenže mluví-li se běžně o soukromém vlastnictví, říká se zároveň, že majitel se má o svůj majetek starat, že vlastnictví zavazuje. Squatting ovšem vždy reaguje až na situaci, kdy se majitel o svůj majetek nestará a nechává jej pustnout. Majitel v takovém případě porušil svůj závazek a nemůže se divit, pokud se někdo pokusí lépe využívat a spravovat to, o co neprojevil zájem. Připomeňme si, že stát vyvlastňuje i využívané stavby a pozemky v tzv. veřejném zájmu, přičemž tímto veřejným zájmem je nejčastěji dálnice pro hlučná auta vypouštějící ze svých výfuků jedovaté plyny.
Když vidíme tu spoustu nevyužívaných domů a zároveň tu spoustu lidí bez domova, vyvolává to mnoho otázek, které se týkají právě onoho soukromého vlastnictví, jímž nám tak často šermují před očima. Proč mají mít někteří lidé miliardy na účtech, zatímco jiní umírají hlady? Proč mají mít jedni možnost prostřednictvím svých majetků ovládat životy druhých? A konečně proč má planeta Země, náš společný domov, umírat pod nánosem skleníkových plynů? Jen proto, že se je některým soukromým vlastníkům vyplatí ve velkém vypouštět? Jak výstižně napsal filozof Václav Bělohradský: „Od okamžiku, kdy jsme poprvé viděli Zemi ze satelitu jako malou planetu, kde je život jen úzkou křehkou vrstvičkou na jejím povrchu, pojem soukromý statek je nelegitimní. Co může být soukromého na takové planetě?“
Squatting bereme právě jako příspěvek k hledání světa, v němž bude pojem potřeb důležitější než pojem majetku, světu, který nebude rozparcelovávat naše domovy (ať už se jimi myslí obydlí nebo planeta Země) na zboží a prodávat je v různě zabalených balíčcích.
Připomeňme si teď, co pro nás Milada znamenala. Byla naším domovem a představovala pro nás jednak možnost jednak místo alternativní kultury, jednak protest proti situaci s bydlením, kšeftování a spekulaci.
Pokud jde o alternativní kulturu, byla Milada domovem nejen alternativních hudebních stylů, ale třeba také básníků a výtvarníků. Byla okrajovým prostorem, který umožňoval experiment a zároveň dával tvůrcům to, co nezbytně potřebují, nemá-li jejich dílo zplanět: bezprostřední kontakt s publikem. Milada byla živým kulturním organismem, kde se potkávali a svými myšlenkami vzájemně obohacovali lidé různého zaměření. Byl to poslední prostor svého druhu. Chtěli jsme pokračovat v tradicích avantgardy a undergroundu a spoluvytvářet živou alternativní kulturu pro 21. století.
Pokud jde o situaci s bydlením, obsazování prázdných domů pro nás představuje protest proti situaci, kdy je jedna ze základních lidských potřeb, bydlení, vystavena naprosto přemrštěným požadavkům. Zatímco na ulicích umírají bezdomovci, s některými byty se spekuluje. Zrušení regulací nájemného a ekonomická krize hrozí tím, že o střechu nad hlavou přijde řada dalších lidí. Tak, jako nás shazovala ze střechy bezpečnostní agentura, mohou zítra u vašich dveří zazvonit nějací soukromí pochopové – ať už bezpečnostní služba, nebo exekutoři. Nevidíme důvod, proč s tím souhlasit. Nevidíme důvod, proč proti tomu něco neudělat.
Právě něco udělat je těžištěm přístupu, kterému říkáme squatting. Nechceme se svou situací čekat, až se někomu uráčí se o nás zajímat. Nechceme se poníženě doprošovat. Nechceme se donekonečna ptát, co ještě smíme a co už ne. Chceme otevírat prostor pro svobodu, chceme ve spolupráci s ostatními probojovávat nové možnosti. Víme, že pokud lidé v minulosti něco změnili, nebylo to poníženým požadováním, ale jasně vyjádřeným postojem a aktivitou, spoluprací a sebeorganizací – sociálním hnutím.
Jak už jsme řekli, ač jsme za nový prostor slušně poděkovali, nebyl naším cílem. Tím cílem bylo udržení Milady, z níž jsme byli vyhnáni a která byla zpustošena nájezdem žoldáků z bezpečnostní agentury. Jestliže ovšem teď nový prostor máme, pojďme jej společně využít. Pojďme ukázat, že squatting nemá nic společného s mediálními nadávkami, které jsme na svou adresu slyšeli. Pojďme vysvětlovat jeho pravý význam, ukazovat úspěšné příklady squatů a přispět k tomu, aby za Miladu vzniklo třeba deset dalších squatů, které budou mít oporu ne ve stovkách, ale v tisících lidí a půjde je jen stěží vystěhovat. Pojďme ukázat, že alternativní kultura může být zajímavá pro široké spektrum lidí. Pojďme ukázat, že nejsme banda parazitů, jak nás nyní líčí, ale že naše aktivita může pro velkou část společnosti znamenat přínos.
Prostor, který jsme dočasně získali, je otevřeným prostorem. Chcete rozvíjet svoji kulturu a máte pocit, že pro ni nemáte prostor? Pojďme si o tom promluvit. Řešíte nějaký sociální nebo ekologický problém a myslíte si, že by jej nejúčinněji vyřešila aktivita větší skupiny lidí? Přijďte se o tom společně poradit. Nový prostor zcela jistě nebude místem zázraků na počkání. Bude přesně tím, co si z něj uděláme.
Nemluvme ale jen o novém prostoru, který z naší strany znamená ústupek, ale rozhodně ne konec. Naším domovem není jedno místo, ale celé toto město. Město, které je plné kamer, ale také odvážných lidí. Město, které je plné bohatství a příležitostí, ale také chudoby a sociálních problémů. Město, ve kterém tisíce lidí nemají střechu nad hlavou, město, ve kterém je zároveň mnoho prázdných domů. Město, ve kterém není od tohoto týdne ani jeden squat. Ptáme se proč? Naše aktivita nekončí u oplakávání Milady a přijetí náhradního prostoru. Náš odpor pokračuje hledáním dalších možností. Od začátku tohoto týdne je tohle město bez squatů. Ptáme se:
Na jak dlouho?