Michaela Pixová (Guma Guar) - Komodifikace prostoru

admin2 — Wed, 24 Feb 2010 12:13:24 +0000

Nedělní promítání s diskusí

nany — Thu, 11 Feb 2010 14:03:31 +0000

V neděli 14.2. od 19:00 budeme v infoshopu v Truhlářské promítat film The Shock Doctrine natočený podle knihy novinářky a aktivistky Naomi Klein. Po filmu bude následovat diskuse: Je neoliberalismus skutečně systémem, který může být v praxi prosazen pouze silou nebo "díky" rozsáhlé katastrofě? Pokud ano, co z toho vyplývá pro globální hnutí proti neoliberalismu? Jak se dnes bránit uplatňování "šokové doktríny"? Existují nějaké úspěšné příklady odporu?

V neděli 21.2. od 19:00 budeme v infoshopu v Truhlářské promítat dokument Occupation 101 o izraelsko-palestinském konfliktu. Diskutovat přijde Eva Nováková, aktivistka International Solidarity Movement, která působila na palestinských územích.

Více o filmech a promítání naleznete zde http://milada.org/truhla/

Palestinské ulice v Hebronu - koordinační meeting na Truhlářské

admin3 — Mon, 08 Feb 2010 21:12:15 +0000

25. únor byl vyhlášen dnem solidarity s Palestinskými obyvateli Hebronu (arabsky al-Khaleel). Aktivisté, aktivistky a organizace po celém světě budou společně pořádat protestní akce, kde budou vyžadovat otevření ulice Shuhada (Shuhada Street) Palestincům a ukončení nelegální okupace palestinských území.

Shuhada Street v palestinském Hebronu bývala hlavní ulicí pro palestinské obyvatele a obchodníky, nacházelo se na ní i populární tržiště. Tato ulice, která prochází nelegální izraelskou osadou, byla poprvé uzavřena Palestincům před 16 lety a dnes připomíná město duchů. Přístup je povolen jen občanům Izraele a turistům. Zdi a dveře zavřených obchodů jsou posety nenávistnými proti-arabskými graffiti, Palestinci, kteří na této ulici vlastní domy, do nich musí vstupovat okny nebo zadními vchody, což často obnáší přelézání zdí a okolních střech.

Tato kampaň se zaměřuje na Shuhada Street jako na symbol nelegálních židovských osad a jejich rozšiřování, jako symbol politiky apartheidu nejen v Hebronu ale i na celém Západním břehu, symbol porušování základních lidských práv a svobody pohybu pod nelegální vojenskou okupací.

Vyzýváme proto aktivistické skupiny po celém světě, aby se připojily k tomuto mezinárodnímu dni akcí a zorganizovaly solidární protest, v rámci kterého by symbolicky blokovali podobnou hlavní ulici v jejich městě. Cílem je nejen zvýšení povědomí a snaha přiblížit veřejnosti jaký dopad má uzavření takového důležitého obchodního a společenského centra na místní komunitu, ale i projev solidarity a demonstrace síly hnutí za lidská práva.

Schůzka pro ty, kteří by se chtěli zapojit do plánování akcí v ČR: čtvrtek 11 února v 19.30 na Truhlářské

Video ke kampani

Více informací na http://openshuhadastreet.org (v angličtině)

Láhor: Diskrétní den, divadlo v Truhlářské

admin2 — Fri, 05 Feb 2010 10:49:28 +0000

Improvizované divadelní představení z prostředí squatu, spousta zvratů a hlavně srandy. 20.2. ve sklepě v Truhlářské 11, začátek ve 20 hodin.

http://www.myspace.com/lahorsoundsystem

ABC benefit na vězněné srbské anarchisty

admin2 — Mon, 01 Feb 2010 01:35:34 +0000

Svobodu pro bělehradskou šestku! Šest soudruhů a soudružek ze srbské sekce Mezinárodní asociace pracujících (ASI) bylo 3. 11. již formálně obžalováno z trestného činu mezinárodního terorismu, kterého se měli údajně dopustit útokem na budovu řeckého velvyslanectví, který proběhl 24. 8. a k němuž se přihlásila neznámá organizace Crni Ilja. Ve vazbě se nacházejí od 3. 9. Tadej Kurepa, Ivan Vulović, Sanja Dojkić, Ratibor Trivunac a Nikola Mitrović.
http://anarchistblackcross.cz

SOLIDARITU! Bělehradská šestka již formálně postavena před soud! Objevila se další špatná zpráva v případu šesti srbských anarchosyndikalistů, kteří se stali obětmi vykonstruovaného obvinění z mezinárodního terorismu a vešli ve známost jako Bělehradská šestka. Dne 7. 12. bylo všech šest formálně postaveno před bělehradský soud, který potvrdil obžalobu a nařídil prodloužení vazby až do začátku procesu, který se nejdříve bude konat na jaře příštího roku. Pokud budou odsouzeni, hrozí jim trest vězení až ve výši 15 let. Srbský tisk začal mezitím přinášet neověřené zprávy o tom, že šest soudruhů a soudružka se údajně doznali. Pravda je, že všichni odmítají jakékoli spojení s útokem na budovu řeckého velvyslanectví k němuž došlo 24. 8. 2009. V některých srbských novinách se nicméně objevily spekulace, které nutně musí pocházet z policejních spisů. V rámci našich skromných možností je nutné snažit se vystupňovat solidární kampaň. Každý projev solidarity se počítá!

Poslední slovo další stíhané

admin2 — Wed, 20 Jan 2010 14:05:35 +0000

V celé historii se lidé snažili bojovat za zlepšení svých práv, za svobodu, za spravedlnost…

Události kolem dvanáctého září, a hlavně tento proces, jsou tedy jen součástí přirozeného historického vývoje. Kdoví, zda se jednou nedostaneme do učebnic dějepisu, stejně jako proces s Omladinou?
Tím, že jsme souzeni je vidět alespoň nějaké zlepšení. Vždyť ještě v nedávných časech, například za první republiky, byli demonstranti z řad obyčejných pracujících, kteří bojovali za zlepšení svých pracovních podmínek ještě bez milosti stříleni (dál za první světovou válku do devatenáctého století se raději ohlížet nebudu). Ale takové věci se dějí I dnes, ačkoli u nás v České republice už (nebo možná zatím) ne.
Potlačování tendencí směřujících k dosažení kvalitnějšího a svobodnějšího života, mi přijde směšné, jelikož se nedá zastavit ani dvěma lety vězení, které nám hrozí, naopak; efekt bude opačný. Právě proto, že si dokážu vzpomenout na všechna těla zkosená náporem kulek, na všechny hlavy sťaté gilotinou. Co je proti tomu jen o málo více omezená svoboda nebo pár hodin práce?
Doufám, že se mi nebo alespoň naše děti dočkáme časů, kdy nebude potřeba soudů a policie. Kdy lidstvo bude schopné samo odpovídat za své činy a samo rozhodovat o své budoucnosti bez pomoci násilí a jakýchkoli mocenských složek.
Posledně jsem říkala, že se vinna necítím. Na tom se nic nezměnilo. Pakliže jsem vinna podle zákona, prosím, suďte mě! Ale pak se určitě nevidíme naposledy…

Přednáška Evy Novákové o nenásilném hnutí odporu v Palestině

admin3 — Mon, 18 Jan 2010 18:48:40 +0000

Čtvrtek 28.1., 19:00, alternativní prostor Truhlářská (infoshop)

Jméno Evy Novákové před pár dny prolétlo prvními stránkami domácího tisku. Tato aktivistka International Solidarity Movement byla totiž za podivných okolností unesena izraelským ozbrojeným komandem a pod záminkou vypršení víza vyhoštěna z palestinských autonomních území. V autonomním prostoru v Truhlářské promluví o nenásilném hnutí odporu proti izraelské okupaci palestinských území, politických vězních, násilí ze strany armády a podobně. Přednáška bude interaktivní a bude v ní spousta prostoru na vaše dotazy…

Vlastní iniciativa není trestný čin

admin2 — Sun, 17 Jan 2010 20:42:41 +0000

Akcí 12. září jsem chtěl upozornit na situaci, která panuje okolo prázdných, neobydlených a nijak nevyužívaných domů. Situace je často taková, že majitel nechá objekt léta chátrat a nejeví o něj prakticky žádný zájem. Cílem takového jednání je podle mne demolice domu (v mnoha případech kulturní památky) a tím pádem získání lukrativního pozemku pro novou zástavbu. Druhou motivací majitele je podle mne spekulace s cenou na trhu s nemovitostmi.

Zároveň jsem chtěl poukázat na to, že ve společnosti žijí lidé, kterým tento stav není lhostejný a kteří se domnívají, že si tyto domy zasluhují lepší zacházení a využití, než které jim nabízí právě zmínění vlastníci. Takovým využitím může být právě založení squattu, který není i přesto, že je tak často chápán, jen o bydlení zadarmo. Velmi často se jedná o fungující sociálně-kulturní centrum, které může zahrnovat pořádání výstav, přednášek, diskuzí, koncertů, workshopů a jiných svépomocných aktivit. Je zde často zřízena čítárna, knihovna a probíhají zde různé ekologické projekty. Uskutečňují se zde různé aktivity dobročinného charakteru, jako je vaření pro bezdomovce a další sociálně vyloučené lidi anebo benefiční koncerty (například na zaniklém squattu Milada bylo uskutečněno několik koncertů přičemž výtěžek z nich putoval na pomoc zdravotně handicapovaným osobám). Může zde být prostor pro amatérské divadlo, filmové projekce, přednášky, výstavy, dětské besídky, klubovnu, tělocvičnu, umělecký ateliér, zkušebnu kapely apod. a dále prostor pro sociální práci. Často je místem poskytování bezplatných či levných služeb (tzv. freeshops, internetová kavárna, čajovna, infocentrum). Činnost squaterů zahrnuje v naprosté většině případů údržbu budovy, nutné opravy i další stavební práce, to vše na vlastní náklady. Lidé, kteří se podílejí na fungování takových center to dělají dobrovolně, ve většině případů nežádají o žádné granty či pomoc státu. Jediné co nemají a potřebují je prázdný a nevyužívaný dům. Proto nepovažuji squatting za společensky nebezpečný, ale právě naopak společensky prospěšný. Je tomu tak z několika důvodů:

- nabízí a poukazuje na alternativní způsoby života, čímž přispívá k pluralitní společnosti
- podporuje dobrovolnost, svépomoc a solidaritu, které by podle mne měli být součástí každé společnosti.
- Přispívá k řešení problému bezdomovectví a nedostatku bytů.
- Dává možnost sebevyjádření komukoliv například mladým umělcům a umělkyním, kteří a které nemají kde jinde své práce prezentovat.
- Snaží se řešit a poukazuje na sociální a ekologické problémy dnešní společnosti
- Vychází z vlastní iniciativy lidí, kterým nejsou problémy dnešní společnosti lhostejné

Kromě otázky společenské nebezpečnosti souvisí squatting také s otázkou vlastnictví. To může být chápáno různě a různé společnosti jej také různě chápou. V některých zemích je vlastnictví chápáno alespoň z části jako sociální funkce. Podle koncepce vlastnictví jako sociální funkce vlastník, jenž náležitě nedbá o svůj majetek a nechává jej chátrat, porušuje právo. Zjednodušeně řečeno by vlastnictví mělo sloužit celé společnosti. Vzhledem k tomu, že hmotné statky jsou v podstatě produktem celých předešlých generací je podle mne takovéto chápání vlastnictví logičtější a spravedlivější.
Nabízí se tedy otázka, co je společensky prospěšnější. Zda prázdný, chátrající dům nebo dům otevřený komukoliv a komukoli poskytující prostor pro sebevyjádření.
Na úplný závěr bych chtěl říct, že z důvodů, které jsem právě uvedl, považuji squatting ve většině případů za legitimní a jako takový by neměl být kriminalizován a už vůbec ne „pouhá“ demonstrace myšlenek squattingu, ke které došlo právě v tomto případě.

Další závěrečná řeč od soudu

admin2 — Sat, 16 Jan 2010 08:51:27 +0000

12. Září 2009 jsem se nestěhoval do svého nového domova, ale šel jsem demonstrovat idee squatingu do domu, do kterého se dalo volně vstoupit. Možnost, že by jsme v domě zůstali bez souhlasu majitele déle než pár dní, se mi jevila jako totálně nereálná. Šlo o to, poukázat na problém a v podstatě i navrhnout jeho řešení.
Squating neřeší jen problém prázdných domů, je také řešením sociálních problémů a odcizení celé dnešní společnosti tím, že vytváří místa, kde lidé mohou nejen bydlet, ale hlavně se zde mohou svobodně setkávat, diskutovat a tvořit, nezávisle na to, zda mají nebo nemají peníze.

Celá obžaloba, mi příjde jako další ze série zastrašování, které se okolo celé věci odehrálo. Vše začalo masivním policejním cvičením a hlídáním snad všech prázdných domů v centru Prahy, kdy policie posloužila jako bezplatná ostraha objektu, která vše ohlídá, zajistí, vyklidí, a to pochopitelně z peněz nás všech. Zastrašování a snaha říci: “Tohle nedělejte nebo dostanete!” pokračovaly brutálním zásahem proti pokojně demonstrujícímu davu a samotným zásahem proti lidem v domě, jehož mohutnost měla zřejmě předvést sílu policie. A vše končí soudním procesem, při kterém se člověk dozví z úst velícího policejního důstojníka, že dav na policisty naházel tolik dlažebních kostek, že se musela nechat uklidit ulice. Tyto kostky ovšem neviděl létat nikdo, krom pánů policistů. Možná protože nikdy neletěly. Naopak; plno lidí vidělo zmlácené a zraněné v důsledku policejního zákroku z řad demonstrujících.

Toto celé lze nakonec pochopit, jelikož pro tento systém není squating, dokonce ani diskuze o něm, žádoucí. Přitom jde jen o vyslovení názoru že to, co někdo zahodí si může vzít někdo jiný. Je to jako když najde někdo na ulici televizi s urvanou šňůrou, vezme si jí, opraví, a odmítne ji dát opravenou zpět člověku, který ji vyhodil.
Pro systém ale není žádoucí, aby vznikalo cokoliv co může vést lidi k zamyšlení. Hodně mu není po chuti, když někdo popírá svátost soukromého vlastnictví, jednoho ze základních pilířů kapitalismu. Pro něj je vlastně uplně nejlepší, když lidé vůbec nemyslí, jelikož pak se jim lépe a snadněji vládne. Výsledkem toho je kriminalizace názoru, který ve společnosti, co si chce alespoň říkat demokratická, nemá co dělat.
Squating je společensky prospěšná činnost a ne zločin.

Závěrečná řeč další squatterky

admin2 — Thu, 14 Jan 2010 20:11:41 +0000

K tomu, co se stalo 12.září v Apolinářské, bych chtěla říct, že pro mě osobně bylo podstatné onen dům obsadit a zároveň mi připadala velmi lákavá představa, že bychom ho mohli dlouhodobě využívat, i když takové šance byly velmi malé – zejména kvůli jeho poloze, lukrativnosti a také, řekněme, ne zrovna nakloněnosti úřadů a policie k myšlence squattingu.

Myslím si, že bylo důležité zůstat tam co nejdéle, to znamená nereagovat na výzvy policie, protože jenom tak jsme mohli vyjádřit solidaritu zadrženým z demonstrace pod domem samým a hlavně upozornit na myšlenku squattingu, která je pozitivní a tvůrčí, a také poukázat na negativní aspekty současného stavu a na to, jak se nakládá s památkově chráněnými budovami nebo s pozemky a nemovitostmi v památkové rezervaci – tedy v kontextu historického centra Prahy.

Tento dům postavený ve funkcionalistickém stylu má, jak bylo řečeno, své nesporné kvality, ač není přímo památkově chráněnou budovou. Jeho nynější majitel ho nechává již od 90. let chátrat a prochází mu to. Až spadne, může postavit další solitérní budovu, která se naprosto nebude hodit do kontextu okolí, bude naddimenzovaná a její architektonická forma bude čistě utilitární, nehodnotná, jak to můžeme vidět na tolika místech centra města.

Squatterské pokusy v minulosti bohužel nebyly tak úspěšné jako ten v Apolinářské a neupozornily na neomluvitelné zacházení s památkami a neschopnost úřadů takovému jednání čelit. Mluvím o krátkodobém obsazení usedlosti Cibulka v Košířích a vily Emilka v Tiché Šárce. V případě Cibulky jde o empírovou stavbu s altány a sochami v okolním lesoparku, které tvoří spolu s usedlostí jedinečný a unikátní celek. Majitel této nemovitosti již mnoho desetiletí čeká, až tato hodnotná stavba zkrátka spadne a on pozemek za draho prodá investorovi, který v této lukrativní lokalitě postaví hotel nebo luxusní byty. V případě vily Emilka se podařilo dokonce vyřadit tuto stavbu ze seznamu památek, ač byla spolu s nedalekým kostelem svatého Matěje prvními stavbami v této oblasti ve druhé polovině 19. století.

Nezodpovědné nakládání s památkami není pesimistická předtucha, ale realita: v centru města se dějí neustále případy prostého „vybagrování“ interiérů, ponechá se pouze fasáda a za ní se postaví novostavba. Ilustrativní byla v tomto ohledu například „přestavba“ augustiniánského kláštera na Malé Straně při kostele svatého Tomáše na luxusní hotel, kde byly zničeny chráněné historické prvky.

Jakou má tedy cenu honosit se tím, jaká jsme starobylá metropole s úchvatnými památkami, když je to většinou jen vějička na turisty, která ani není reálně ctěná? Jde jen o to vydělat. Postavíme účelné interiéry, sice tím zničíme část historie, možná i velmi cennou, ale co, turisté to nepoznají.

Jak lze věřit, že taková logika myšlení se neuplatní i ve vztahu k člověku, k lidskému životu? Touha vydělat se zastaví očividně před málo čím, i když je zahalená do líbivých slov. Město jako životní prostor, tříbený po generace a doplňovaný o kvalitní celky, očividně mizí. Budeme odbývat život mezi obchodními centry, parkovišti, luxusními hotely a kancelářskými budovami. Protože tak se přeci vydělává!

Asi nemusím zdůrazňovat, že tato logika je mi cizí. Podle mého názoru se povedlo zářijové akci upozornit alespoň na částečku celého problému: na neschopnost státního aparátu, který by se měl starat o přijatelné životní podmínky svých občanů, zasahovat proti dravému podnikatelskému sektoru, který si zkrátka dělá, co chce, bez ohledu na jakékoli hodnoty kromě hmotného prospěchu.

Doufám tedy, že se bude nadále dařit upozorňovat i na další aspekty squattingu a absurdnost logiky společnosti, ve které žijeme a ve které je možno být souzen za snahu dělat něco se svým okolím.

Lenka Kužvartová