kolektiv squatu Milada

Odvolací soud se squattery a squatterkami z Apolinářské

Ve čtvrtek 3.12. 2009 začal odvolací soud s 15 lidmi, kteří spolu s dalšími 12. září obsadili dům bývalých lázní na pražském Albertově.
Na začátku soudního líčení zopakovala státní zástupkyně stejnou obžalobu jako minule u všech 24 odsouzených, paragraf 249b odstavec 1 trestního zákona, tedy neoprávněný zásah do domu, bytu nebo nebytového prostoru. Potom už následovaly jednotlivé výpovědi squatterů a squatterek, ve kterých zdůrazňovali především demonstrativní a nenásilný ráz celé akce a pozitivní aspekty squattingu (ke kterému v tomto případě ani nedošlo). Že nikdo ze squatters nemůže být trestán, protože trestný čin je pouze čin společensky nebezpečný.

Bylo jasné, že squatteři dům neobydleli, protože to vzhledem ke stavu domu nebylo dost dobře možné, na alespoň provizorní užívání by bylo potřaba několikaměsíční práce. Dům je obrovský, plný suti a odpadu (zástupkyně vlastníka vyčíslila, že jenom vyklizení by stálo 4 miliony), prší do něj střechou i okny, chybí okapy atd. Squatters s sebou neměli osobní věci, často ani nevěděli, že se do domu dostanou, v pondělí měli povinnosti - ruku v ruce s policejními manévry bylo jasné, že bez nějakého jednání není reálné v domě zůstat.

Jedna ze squatterek, kriminálnice - studentka VŠE, hned na začátku zdůraznila, že je nevinná a nastínila pozitivní aspekty squattingu.
Další souzená, sociální pracovnice, zdůraznila, že podobně jako pro ostatní, pro ní obecně prospěšné práce nejsou problém, protože vesměs všechny aktivity, kterými se zabývají jsou tohoto charakteru. Podmínku asi dostala, i když provedla to samé, co ostatní, za to, že není z Prahy. Obecně bylo rozdělení trestů jaksi podivné. Rozdávání OPP mělo jakýsi sexistický klíč - většinou holky 80, kluci 100 hodin. Cizinci dostali vyhoštění a podmíněné tresty byly rozdávány asi úplně náhodně.

Dále státní zástupkyni zajímalo, čím si lidé svítili. Vyčerpávající odpověďí snad bude, kromě toho, že některé squatterky dobře vidí, to, že další squatteři měli baterky, které solidárně půjčovali ostatním. Dalším, kteří se, stejně jako všichni, pohybovali vesměs jen na střešní terase, stačil svit měsíce, světelné znečištění Prahy a svit reflektorů vodního děla.
Tyto celkem zábavné otázky státní zástupkyně prokládaly šepot narvané soudní síně. Nehledě této veřejné obhajoby squattingu a humanistických postojů před soudem a v médiích, upozornil další squatter na to, že veřejnou (občas i nepovrchní) diskusi se rozvést podařilo, pozoroval to např. ve škole nebo práci.

Za demonstraci by nikdo neměl být trestán, neuposlechnutí výzvy veřejného činitele je pouze přestupek. To, že nás nepřekvapí, že lidé s různým sociálním kreditem, jsou za stejnou činnost posuzováni jinak, neznamená, že je to správně. Když šéf žije na úkor lidí, kteří na něj pracují, je to v pořádku. Když je někdo nezaměstnaný, protože ho vyhodí z práce, nebo se nechce zapojit do konzumního kolotoče, hned je asociál. Když aktivisté Greenpeace obsadí střechu úřadu vlády, je to v rámci mezí. Pokud by to udělali lidé hlásící se k anarchistickým myšlenkám, bylo by to už nějak moc svobody najednou. Nebo viděno dnešní optikou by to asi bylo populárně označeno za terorizmus. Raději nedomýšlet jak by taková akce dopadla…

Soudce a především státní zástupkyni, kromě spousty irelevantních informací, zajímalo, kdo akci řídil a jak se o ní lidé dozvěděli. Nedovedou pochopit jiný způsob uvažování, kdy smyslem nějakého jednání může být čistě prospěch celé komunity, potažmo společnosti. Že není potřeba vrstva šéfů, kteří ostatní ovládají ve svůj prospěch.
Toho příkladem je i reakce pana soudce na odpověď jedné squatterky, která kladně odpověděla, že empatie, principy přímé demokracie a řešení sociálních problémů lidí bere nad své osobní zájmy a pohodlí. Cynicky jen pronesl “to jsem zvědavý, jestli mi to zopakujete za 10 let” Jako by jeho nedůvěra v lidi a zklamání životem mělo nějakou váhu.
Paní státní zástupkyni ale ze všeho nejvíc pobouřilo, když se dvě squatterky přiznaly, že doma nemají nadepsanou schránku.
Na závěr výslechu squatterů ještě promluvil Němec, který dostal s polu s dalšími “cizinci” trest vyhoštění. Nic mu nebylo platné ani to, že výzvám a následně pokynům policie po zatčení nerozuměl, je občanem EU a policisté na něj mluvili jen česky.

Dále byla předvolaná zaměstnankyně firmy KORF s.r.o. paní Pitarová. Firmy, která spravuje obsazený dům Apolinářská 1/431. Firma KORF vlastní pouze tento dům a má dluhy několik desítek milionů, nevyvíjí žádnou činnost. Firmu KORF vlastní firma P.F.C., s.r.o. s italským jednatelem. Firma P.F.C. se ohání, že má firmu KORF ve správě jen 3 roky. Díky převodu vlastnických podílů.
Měli prý v plánu rekonstrukci a vybudování hotelu, před třemi lety si to ale kvůli krizi rozmysleli. Teď prý plánují vymyslet projekt rekonstrukce s byty nebo kancelářemi. Financování by prý bylo z vlastních zdrojů ze zahraničí. Po obsazení domu squattery provedli zabezpečovací práce, aby dům neohrožoval procházející lidi (pletivo aby nikomu nespadla na hlavu střešní krytina, omlácení omítky). Zazdění oken do výšky třetího patra, což bylo řešení otázky bezdomovců. Jako by se rétorikou inspirovali u současného pražského magistrátu.
2.9. firmu kontaktovala policie, která takto preventivně získala souhlas ke vstupu asi do 20 vytipovaných neudržovaných domů. KORF kvůli tomu nechal nainstalovat cedulku “Zákaz vstupu”, ale objekt byl nadále volně přístupný.

Snad nejlepší řeč, která by vydala na vlastní zápis, měla Jana Růžičková z Národního památkového ústavu. Tvrdě odsoudila vlastníka, potvrdila praxi odstranění části krytiny aby dům zchátral a spadl. Investoři a vlastníci se neoficiálně chodí ptát, jestli je možné dům zbořit (KORF takový dotaz na stanovisko podával i oficiálně). Celé plochy střechy s odstraněnými taškami jsou dobře vidět na policejních záběrech z plošiny. V celém domě chybějí okna, v přízemí jsou naopak zazděná, takže se tam nevětrá. Na střeše rostou stromky a keře, je tam vyhořelá část.
Památkový úřad je bezzubý, může rozdat nějaké pokuty, ale to je tak všechno… Byl uveden ještě druhý z nejhorších případů Prahy 2, Vyšehradské nádraží, kde už byl podán návrh na vyvlastnění.
Ještě byla zdůrazněna památková důležitost domu a závěrem paní Růžičková vyjádřila společenskou důležitost činu a podporu squatterům.

Svědek a svědkyně, kteří byli 12. září na demonstraci, ale nebyli na střeše domu, popsali policejní násilí dole na ulici. Potvrdili tak i obavy squatterů ze střechy slézt do rukou policie za tmy a beze svědků. Ze střechy bylo moc dobře vidět bití, mlátící uličky, rozbušky a slzný plyn. Ani reportér Pavel Eichler, který policejní výzvy uposlechl, nedopadl nijak lákavě, není se čemu divit, že se nikomu nechtělo slézt. Policisté taky nezmínili své zastrašování ani to, že akce byla deklarovaná jako nenásilná, a dokonce to bylo znovu sděleno i policistovi z kriminálky, který za squattery vylezl oknem vedlejšího domu.

Podle prvního svědčícího policejního velitele se preventivně Týdnem nepřizpůsobivosti několik týdnů zabývalo 20-30 policistů. Mluvil celkem k věci. V 0:20 první výzva k opuštění domu (4x - megafonem), potom se ještě opakovala i s vyjednavačem na plošině (ten ale nevyjednával, ale pouze nařizoval - požadavek beztrestnosti zamítnut). V 6:34 velitlé rozhodli o zákroku, který plánovali celou noc, v 7 hodin už byl zákrok ukončen. Osvětlil taky proč byly v domě použity policejní výbušky, prý k upoutání pozornosti.
Během dne bylo nasazeno na 250 policistů (průběžně, ten den se konal i megakoncert Kabátů).
Zajímavou, ale ne překvapující informací je, že demonstrace před domem nebyla rozpuštěna zástupcem obce, který byl na místě. Policie lidi vytlačovala a rozehnala kvůli tomu, že si dělala prostor. Kvůli plynulosti dopravy rozehnali shromáždění, které má status ústavněprávní hodnoty.

Druhý vypovídající velitel, Jiří Stejskal, byl o poznání větší guma. Uvedl, že bylo nasazeno asi 200 policistů (speciální pořádková jednotka, krajská pořádková jednotka, kriminální policie, psovodi… dokonce i dekontaminační komora, vodní dělo, hasiči, na místě byla i helikoptéra, ale tu neuváděl). Policie během noci do objektu několikrát vstoupila na průzkum a k přípravě zákroku.
Několik skříní, které byly symbolicky postaveny do cesty a daly se obejít, teatrálně nazýval barikády. Demonstranti venku prý házeli kameny a policie dokonce musela zavolat technické služby, aby to uklidily. Možná to bylo tím, že technické služby tam tou dobou už asi dva týdny opravovaly chodník. Odvolával se na policejní záběry, na kterých je prý vidět jak demonstranti háží skleněné lahve a kameny. Proč tedy ty co házeli kameny nezatkli neřekl. Ovšem na záběrech, které jsou součástí soudního spisu nic takového není. Lidé z obsazeného domu prý dokonce demonstranty dole megafonem vyzývali k boji. A to výkřiky “No pasaran”. Prý pak čekal molotovy, se kterými má zkušenosti. Na dotaz, jestli ví, co to znamená “No pasaran”, Stejskal odpověděl, že ne. Právník mu to vysvětlil, takže příště už snad bude vědět. Závěrem ještě na dotaz odpověděl, že mu nepřísluší hodnotit, co je společensky nebezpečné. A “nevidí rozdíl mezi obsazením obývaného a neobývaného domu”, což korunoval příznačným “nevím”. Snad se tedy pan Stejskal nedá na squattování, protože pak by vám klidně mohl zabrat obývák.

Soud zatím stihl jen vyslechnout většinu svědků, listinné a další důkazy zůstaly až na příští odročení, které je dáno na čtvrtek 7. ledna 2010 od 9 hodin. Obhájci squatterů si například vyžádali i promítání policejních záběrů z akce (které už jsme zveřejnili, viz níže; pozn. redakce). Soudce Milan Rossi už ale soudcoval u předešlého zrychleného řízení a nedá se moc počítat s tím, že by svoje předchozí rozsudky měnil, squattery a squatterky zřejmě čeká další odvolání k vyšší instanci.

Autor sleduje proces se squattery