kolektiv squatu Milada

Poslední slovo další stíhané

V celé historii se lidé snažili bojovat za zlepšení svých práv, za svobodu, za spravedlnost…

Události kolem dvanáctého září, a hlavně tento proces, jsou tedy jen součástí přirozeného historického vývoje. Kdoví, zda se jednou nedostaneme do učebnic dějepisu, stejně jako proces s Omladinou?
Tím, že jsme souzeni je vidět alespoň nějaké zlepšení. Vždyť ještě v nedávných časech, například za první republiky, byli demonstranti z řad obyčejných pracujících, kteří bojovali za zlepšení svých pracovních podmínek ještě bez milosti stříleni (dál za první světovou válku do devatenáctého století se raději ohlížet nebudu). Ale takové věci se dějí I dnes, ačkoli u nás v České republice už (nebo možná zatím) ne.
Potlačování tendencí směřujících k dosažení kvalitnějšího a svobodnějšího života, mi přijde směšné, jelikož se nedá zastavit ani dvěma lety vězení, které nám hrozí, naopak; efekt bude opačný. Právě proto, že si dokážu vzpomenout na všechna těla zkosená náporem kulek, na všechny hlavy sťaté gilotinou. Co je proti tomu jen o málo více omezená svoboda nebo pár hodin práce?
Doufám, že se mi nebo alespoň naše děti dočkáme časů, kdy nebude potřeba soudů a policie. Kdy lidstvo bude schopné samo odpovídat za své činy a samo rozhodovat o své budoucnosti bez pomoci násilí a jakýchkoli mocenských složek.
Posledně jsem říkala, že se vinna necítím. Na tom se nic nezměnilo. Pakliže jsem vinna podle zákona, prosím, suďte mě! Ale pak se určitě nevidíme naposledy…