kolektiv squatu Milada

Squaterství je veřejně prospěšná práce, ne zločin

Dnes mají před odvolacím soudem stanout lidé, kteří 12. září obsadili prázdný dům v Apolinářské ulici. O jejich trestu se zatím rozhodnulo ve zkráceném řízení, tedy jako kdyby jejich kriminální jednání bylo nepochybné, podobně jako u zadržených fotbalových výtržníků. Poněkud ironicky byla většina squaterů a squaterek odsouzena k „veřejně prospěšným pracím“. Dle našeho názoru tak soud pouze výstižně pojmenoval činnost, za niž je odsoudil.
Odvolání proti rozsudkům nebylo motivováno pouze individuální snahou protestovat proti nespravedlivým trestům, představuje také snahu vnést do veřejného prostoru několik otázek: Je si společnost opravdu jista, že chce bez přemýšlení odsuzovat tuto podobu protestu? V čem spočívá „společenská nebezpečnost“ (nutná podmínka pro označení činu za trestný) proměny prázdného domu v kulturní a společenské centrum? Není v čase krize, zvyšujících se nájmů a rostoucího počtu bezdomovců společensky nebezpečné spíše nechávat domy prázdné a spekulovat s nimi?

Dát život prázdným domům
Squaterství patří k životu západoevropských měst, v některých zemích (např. Holandsko) bylo dokonce po řadu let legální obydlet dům, který je nějakou dobu nevyužívaný. Squaterství znamená obsazování prázdných a chátrajících domů a jejich rozvoj. Squateři a squaterky se věnují jejich opravám, kulturnímu programu, spolupráci s místními nebo podpoře znevýhodněných skupin (hledání prostoru pro migranty, vaření bezdomovcům).
Proti tomuto jednání se pochopitelně ozývají námitky, že porušuje vlastnická práva. Často citovaná zásada na obranu soukromého vlastnictví nicméně říká, že vlastnictví zavazuje. Prakticky všechny společnosti měly určitá omezení pro výkon vlastnický práv. Ani náš právní řád, který hovoří o výkonu vlastnických práv v souladu s obecným zájmem a dobrými mravy, není výjimkou. Squateři a squaterky zde nepůsobí jako ten, kdo porušuje práva, ale jako ten, kdo připomíná obecný zájem, aby všichni měli kde bydlet a aby všechny kulturní proudy měly svůj prostor. Upomínají rovněž na dobré mravy, proti nimž zcela jistě je spekulování v době krize.

Město bez squatů, město bez života
Pád represivního režimu znamenal pro Prahu i návrat squattingu. Ten mohl navázat na tradici Jaroslava Haška, Františka Sauera a dalších bohémů, kteří na počátku dvacátých let minulého století založili na Žižkově organizaci Černá ruka, zabírající prázdné byty pro chudé rodiny. Po roce 1989 vzniklo v Praze několik desítek squatů. Ty nejvýznamnější jako Ladronka, Sochora, Medáci či Milada přitom nabízely pro své okolí zajímavé společenské aktivity (přednášky, diskuze, dětské dny) a zároveň daly prostor mnoha významným osobnostem a skupinám alternativní kultury.
Vyklizením Milady v červnu tohoto roku se hlavní město ocitlo bez squatu. Náhradní prostor, který squateři dostali, squatem není a může existovat pouze dočasně. I tak jej nicméně squateři a squaterky dokázali přeměnit v místo alternativní kultury a dřívější strach okolních nájemníků se proměnil u mnoha z nich v sympatie či dokonce spolupráci, která se projevila společnou připomínkou tragické události v sousední Soukenické ulici, kde squateři a squaterky instalovali ve spolupráci s sousedy na místo neštěstí improvizovaný pomníček.

Noc dlouhých obušků
Pokud se nepodaří vytvořit nový squat, ztratí Praha jednu ze svých tváří a bude zase o mnoho víc městem betonu, reklamy a vlezlých turistických atrakcí. Právě na to měla upozornit akce 12. září a vyjádřit názor, že squaterství je hodnotou, nikoli zločinem. A to nejen proto, že díky oživování prázdných domů hodnoty (koncerty, kulturní artefakty, komunity a komunitní činnost) vznikají. Hodnotou je i samostatnost a iniciativnost, kterou squaterské hnutí projevuje. Právě v zemi s potlačenými tradicemi občanské angažovanosti by mělo být oceněníhodné, že se lidé snaží řešit své problémy sami (a zároveň v solidaritě s druhými) a nečekají, až se o ně někdo postará a povede je za ručičku.
Reakcí na protest 12. září byl tvrdý policejní zákrok, jehož součástí byly bicí uličky, vytlačování lidí, kteří neměli kam uhnout a ponižující chování vůči zadrženým. Nikdo přitom nepotrestal viníky policejního násilí, naopak exemplárně rychle byli odstíháni squateři a squaterky. Rychlosoud prakticky nevzal v potaz námitky obhajoby a právní argumenty, jednal pouze podle policejních podkladů. Jestliže se nyní squateři a squaterky před soud vracejí, není to jen kvůli snaze o spravedlnost pro sebe. Je to rovněž položení otázek: Chceme skutečně žít ve městě plném prázdných domů, v němž bude zároveň tvrdě potlačován jakýkoli pokus je nějak smysluplně využít? Chceme, aby byla snaha vrátit život prázdným domům pokládána za zločin a reakcí na ni bylo policejní násilí a tresty?