kolektiv squatu Milada

UIV se chová jako vandal

Nynější deštivé počasí opět upozorňuje na neslavný osud vily Milada, vyklizené před více než sto dny najatou bezpečnostní agenturou.

Ústav pro informace ve vzdělávání přílišnou péčí o nově získaný majetek právě neplýtvá. Už při vyklizení dal ochrance příkaz, aby zcela zdemolovala střechu a okna budovy. Střecha byla zničena dokonale včetně rezervních tašek připravených na opravu a včetně přeřezání (kvalitních a funkčních) nosných krovů motorovou pilou. Okna byla vytlučena, leckde i vytržena z rámů.

Snad každý vlastník by dům zabezpečil alespoň provizorně: zakryl střechu plachtou a okna překryl plastovou fólií. Nikoliv tak Ústav pro informace ve vzdělávání (ÚIV). Do objektu tak již přes tři měsíce zatéká, začínají se hroutit stropy, kroutí se podlahy. V místnostech se na podlahách drží souvislá vrstva vody.

Za sto dnů, kdy je vila Milada v plné správě ÚIV, zchátrala do takové míry, že ji po zimě může čekat jen jediný osud: demolice. Dům, který přes deset let sloužil jako centrum alternativní kultury a kde bydlelo přes deset mladých lidí, dokázal jeho vlastník za tři měsíce zcela zdemolovat.

ÚIV potřeboval svůj majetek tak urgentně, že na jeho získání najal bezpečnostní agenturu a před tím podstoupil komplikovaný proces znovuzapsání do katastru nemovitostí. Při vyklizení padaly ze strany ÚIV fráze o odpovědném „správci státního majetku“. Je s podivem, že dnes tento správce stejný státní majetek svévolně a úmyslně demoluje a ničí.

Když squatteři a squatterky říkali, že vlastnictví ÚIV svou přítomností vlastně zhodnotili, odpovědí jim byl v lepším případě smích. Všichni posměváčkové se nyní můžou jít do Milady podívat – takto vypadá squattery a squatterkami opuštěný dům po pouhých sto dnech, a to ještě letních dnech! Zima zkázu jistojistě dokoná.

ÚIV zjevně používá podobnou taktiku jako správci památkově chráněných domů v centru. Úmyslně poškodí střechu a nosné konstrukce a když počasí přispěje svou troškou do mlýna a dům je v havarijním stavu, „nezbude“ nic jiného, než ho zbourat. Milada má prostě a jednoduše zmizet ze světa.

Nabízí se spousta otázek, na které nejen že nikdo neodpoví, ale které ve veřejném prostoru ani nikdo nepoloží. Vedení ÚIV tak nikdy nebude muset vysvětlovat, proč nechává chátrat onen „státní majetek“, jehož „odpovědná správa“ byla ještě před sto dny jeho povinností a která jej vedla k vyklizení objektu. Nikdy se nevyjádří k tomu, proč dal příkaz k demolici střechy a oken, proč lhal ve svém tiskovém prohlášení, že nebude usilovat o demolici vily (protože přesně o to se svou nečinností evidentně snaží).

Případ Milady brzy upadne v zapomnění a u příštího obsazeného domu opět uslyšíme nářky nad tím, jak je obsazení prázdného domu stejné, jako kdyby se squatteři a squatterky nastěhovali k někomu do obýváku. Přitom je Milada dalším příkladem toho, že squatteři a squatterky využívají prázdné a opuštěné domy, které jiné využití zkrátka nemají.