kolektiv squatu Milada

Závěrečná řeč další squatterky

K tomu, co se stalo 12.září v Apolinářské, bych chtěla říct, že pro mě osobně bylo podstatné onen dům obsadit a zároveň mi připadala velmi lákavá představa, že bychom ho mohli dlouhodobě využívat, i když takové šance byly velmi malé – zejména kvůli jeho poloze, lukrativnosti a také, řekněme, ne zrovna nakloněnosti úřadů a policie k myšlence squattingu.

Myslím si, že bylo důležité zůstat tam co nejdéle, to znamená nereagovat na výzvy policie, protože jenom tak jsme mohli vyjádřit solidaritu zadrženým z demonstrace pod domem samým a hlavně upozornit na myšlenku squattingu, která je pozitivní a tvůrčí, a také poukázat na negativní aspekty současného stavu a na to, jak se nakládá s památkově chráněnými budovami nebo s pozemky a nemovitostmi v památkové rezervaci – tedy v kontextu historického centra Prahy.

Tento dům postavený ve funkcionalistickém stylu má, jak bylo řečeno, své nesporné kvality, ač není přímo památkově chráněnou budovou. Jeho nynější majitel ho nechává již od 90. let chátrat a prochází mu to. Až spadne, může postavit další solitérní budovu, která se naprosto nebude hodit do kontextu okolí, bude naddimenzovaná a její architektonická forma bude čistě utilitární, nehodnotná, jak to můžeme vidět na tolika místech centra města.

Squatterské pokusy v minulosti bohužel nebyly tak úspěšné jako ten v Apolinářské a neupozornily na neomluvitelné zacházení s památkami a neschopnost úřadů takovému jednání čelit. Mluvím o krátkodobém obsazení usedlosti Cibulka v Košířích a vily Emilka v Tiché Šárce. V případě Cibulky jde o empírovou stavbu s altány a sochami v okolním lesoparku, které tvoří spolu s usedlostí jedinečný a unikátní celek. Majitel této nemovitosti již mnoho desetiletí čeká, až tato hodnotná stavba zkrátka spadne a on pozemek za draho prodá investorovi, který v této lukrativní lokalitě postaví hotel nebo luxusní byty. V případě vily Emilka se podařilo dokonce vyřadit tuto stavbu ze seznamu památek, ač byla spolu s nedalekým kostelem svatého Matěje prvními stavbami v této oblasti ve druhé polovině 19. století.

Nezodpovědné nakládání s památkami není pesimistická předtucha, ale realita: v centru města se dějí neustále případy prostého „vybagrování“ interiérů, ponechá se pouze fasáda a za ní se postaví novostavba. Ilustrativní byla v tomto ohledu například „přestavba“ augustiniánského kláštera na Malé Straně při kostele svatého Tomáše na luxusní hotel, kde byly zničeny chráněné historické prvky.

Jakou má tedy cenu honosit se tím, jaká jsme starobylá metropole s úchvatnými památkami, když je to většinou jen vějička na turisty, která ani není reálně ctěná? Jde jen o to vydělat. Postavíme účelné interiéry, sice tím zničíme část historie, možná i velmi cennou, ale co, turisté to nepoznají.

Jak lze věřit, že taková logika myšlení se neuplatní i ve vztahu k člověku, k lidskému životu? Touha vydělat se zastaví očividně před málo čím, i když je zahalená do líbivých slov. Město jako životní prostor, tříbený po generace a doplňovaný o kvalitní celky, očividně mizí. Budeme odbývat život mezi obchodními centry, parkovišti, luxusními hotely a kancelářskými budovami. Protože tak se přeci vydělává!

Asi nemusím zdůrazňovat, že tato logika je mi cizí. Podle mého názoru se povedlo zářijové akci upozornit alespoň na částečku celého problému: na neschopnost státního aparátu, který by se měl starat o přijatelné životní podmínky svých občanů, zasahovat proti dravému podnikatelskému sektoru, který si zkrátka dělá, co chce, bez ohledu na jakékoli hodnoty kromě hmotného prospěchu.

Doufám tedy, že se bude nadále dařit upozorňovat i na další aspekty squattingu a absurdnost logiky společnosti, ve které žijeme a ve které je možno být souzen za snahu dělat něco se svým okolím.

Lenka Kužvartová