kolektiv squatu Milada

Závěrečná řeč jedné ze squatterek

Akce 12.9. měla pro mě osobně vnést téma squattingu, gentrifikace a opuštěných domů do širší společenské diskuze a zároveň měla být pokusem otevřít cestu k novému alternativnímu prostoru.

Upřimně mě mrzí, že se nám dům v Apolinářské osquatovat nepodařilo a že nedošlo k žádné dohodě s formálním majitelem objektu nebo správními orgány, mrzí mě zásah proti lidem, kteří poklidným postáváním před domem vyjadřovali svůj názor, je mi líto vyplýtvaných stovek tisíc korun na zásah proti nim i nám nahoře z peněz daňových poplatníků a tedy na obranu práv vlastníka, který záměrně čeká až tento dům v pražské památkové rezervaci spadne, aktivně pro to vystupuje například žádosti o demolici a dům je tak pro něj břemenem, nikoliv hodnotou, protože má zájem pouze na lukrativní parcele. Mrzí mě, že jiní mohou demonstrovat dokonce na střechách úřadu vlady, ale pokud si říkají squatteři a squatterky, jsou okamžitě kriminalizováni a především mě mrzí, že dům v Apolinářské nadále zeje prázdnotou a že už v dnešním takzvaném demokratickém systému nevěřím ve svobodu slova.

Kriminalizováním squattingu je učelově používáno právo soukromě vlastnit a zájmy spekulantů a těch, kteři chtějí mít z Prahy město hotelů a obchodních center absurdně postaveno nad potřeby a práva těch, kteří své i urbanistické problémy řeší aktivně sami a poukazují tak na zneužívání a účelovost zakonů i bezzubost pamatkových a stavebních úřadů.

Když už tedy vypovídám na půdě soudu, je nutné podotknout, že squatting není ani přímo v české legislative ošetřen, jelikož trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 249a trestního zákona se nelze dopustit ve vztahu k objektu, který je neužívaný, protože chybí objekt trestného činu. Tento zákon ma chránit výkon vlastnického práva majitele nemovitost a pokud tedy majitel svůj objekt neužívá, nelze do práva užívání objektu zasáhnout.
Naopak tedy dochází ke kriminalizaci hlasitého upozornění na páchání trestného činu zneužívání vlastnictví dle § 258 trestního zákona nebo článku 11 odstavce 3 listiny základních práv a svobod, kdy majitel nezachovaval ani neudržoval důležitý kulturní objekt, ani nezajišťoval bezpečnost osob, které kolem domu procházeli, a to v podstatě za nezájmu a ticheho přihlížení státních správních úřadů.

Kontroverzní je i postup proti těm, kteří mají svůj pozemek zrovna na místě, kde chce třeba stát stavet např. dálnici a jejich majetek je „ve veřejném zájmu“ vyvlastněn – pokud chápeme veřejný zájem jako proměnlivou kategorii, která je výsledkem dohody a je potom odvozován ze zájmu jednotlivců, a měl by se nalézat a ověřovat ve stálé a otevřené veřejné diskusi – opět squatterské aktivity jen ukazují na rozpor a účelovost, kdy je chráněno vlastnické právo těch, kteří ničí domy v památkových rezervacích a nerespektovano vlastnické právo těch, kteří mají svůj dům, využívají jej k bydlení, ten ale zrovna stojí na momentálně pro někoho zajímavém území.

Tedy, nelituji svého činu, naopak. Myslím, že squatting i problematika, kterou toto téma otevírá, se do širší společenské diskuze dostaly. Teď jenom doufám, že snahy nás všech, kteři aktivně vystupujeme proti těm, kteří nechávají s vidinou zisku domy chátrat a mění město v business, pro který jsou jeho obyvatelé jen zákazníci, budou v budoucnu, ať tento soud dopadne jakkoliv, jen a jen úspěšnější.

VT